LÉTO
Lide jásají. Příroda se po zimním spánku a jarním probuzeni plně postavila na nohy
a dává na odiv svoji sílu. Snad všechno pučí, alergici se trápí,
stromy jsou obaleny
květy, včely mají žeň
pylu a nektaru, vzduch
je prodchnut vůni lučin, lesy se zaplňuji
vodou
z vlahých dešťů, novým mechem, houbami a lidmi, kteří se z jeho bohatství
snaží urvat
co nejvíce.
Asi nejsem člověk. Nejásám totiž.
Léto ve mně bohulibé pocity nevyvolává.
Je pro mě příliš fádní, suché, zaprášené
a přitom moc kontrastní.
Vedro je úmorné.
Úpornost přírody po „oživeni“ všeho je duševně vysilující.
A kromě toho nemám
rád
zelenou. Je ji až příliš.
V zorném poli lidských
oči vysloveně převažuje.
Ani modra
z oblohy ji nedokáže „převálcovat“.